Vede dům s klidem sobě vlastním

« Jak jsme začínali (65) »

Chcete-li vidět na vlastní oči klidnou a vyrovnanou předsedkyni družstevní samosprávy, zajeďte se na ni podívat do Litvínova. Neustále se usmívá, dobrota ji přímo vyzařuje z očí, prakticky vůbec nic ji nerozhází, neustále působí spokojeně. Povídat si s ní je radost. „Jsem narozená ve znamení Ryb a ještě k tomu jsem flegmatik. A když mě opravdu něco rozčílí, tak si doma zanadávám a pak to všechno běží normálně dál,“ řekla o sobě.

Ta vzácná žena se jmenuje DAGMAR MÜLLEROVÁ a vede samosprávu č. 001. Ano, čtete dobře. Jde o historicky první samosprávu ve Stavebním bytovém družstvu Krušnohor. Tato samospráva působí v domě čp. 997 a 998 na Ukrajinské ulici v Litvínově.

HAVÍŘI

Panelový dům byl postaven v roce 1968. Patří mezi nejstarší ve druhém největším městě mosteckého okresu.

Krušnohor v podobě, jak ji známe dnes, v té době neexistoval. Jeho současná tvář se utvořila v pozdějším období – pospojováním menších bytových družstev v jeden větší celek.

Dům, v němž Dagmar Müllerová spokojeně žije se svým manželem, byl součástí bytového družstva horníků. „Byli jsme šachetní. V domě bydleli havíři z Kohinooru, Pluta a dalších dolů,“ potvrdila předsedkyně.

A havíři v něm vlastně bydlí dodnes. Původní obyvatelé totiž zůstali. Jen pár se jich odstěhovalo, někdo zemřel.

„Začínali jsme tady jako dvacetiletí,“ zavzpomínala Dagmar Müllerová. Bydlící se tedy navzájem znají. „Proto tady nemáme problémy v mezilidských vztazích, jak jsou známy z velkých paneláků, ani nepřizpůsobivé jedince,“ vysvětlila předsedkyně.

Problémy však přece jen jsou. Čím vyšší věk, tím více nemocí. Nemálo bydlících trpí různými chorobami. „V domě bydlí i jeden vozíčkář, kterému ochotní lidé vždycky pomohou. Náš dům nemá bohužel bezbariérový přístup,“ svěřila se Dagmar Müllerová.

TĚŠÍ JI I NETĚŠÍ

Funkci vykonává jedenáctým rokem. Jak se k ní vůbec dostala? „Velice jednoduše. Tuto práci nechtěl nikdo dělat. Můj předchůdce Jindřich Karpíšek měl velké zdravotní problémy, a tak funkci složil. Nemohl pokračovat v další práci,“ odpověděla Dagmar Müllerová. Lidé si ji zvolili, měla (a stále má) jejich důvěru.

A jak se ve funkci cítí? „Někdy mě těší, někdy bych se jí hned vzdala. Pořád ji ale nikdo nechce převzít,“ sdělila předsedkyně.

Praštit s funkcí chce v okamžicích, kdy se něco nedaří a nedaří. Příklad za všechny: Když hodně prší, dešťový svod uprostřed domu sice vodu ze střechy odvádí, ale potrubí domovního odpadu, na který je napojen, nestačí vodu pobírat, a ta volně vytéká do přízemí domu. Problém trvá dva roky a nedaří se jej vyřešit. „Pan Korol, technik ze správy družstva, odbornou firmu neustále shání, ale její pracovníci k sehnání nejsou,“ posteskla si předsedkyně.

ELEKTRICKÁ STAŘENKA

Dům považuje za běžný. „Máme zde docela obyčejné starosti, nic mimořádného,“ řekla.

Pochlubit by se ale přece jen mohla. Práce její a výboru samosprávy je vidět. „Za posledních deset let jsme do domu investovali kolem tří milionů,“ odtušila. V roce 2003 zde zateplili jednu stranu objektu, v roce 2009 druhou. Dům má renovovanou střechu, zrekonstruované rozvody plynu. „To nejhorší nás ale teprve čeká – ušetřit na výtahy,“ vyslovila obavu předsedkyně. Na jejich rekonstrukci bude zapotřebí dvou milionů korun. Nutné bude také zmodernizovat elektroinstalaci na chodbách. Ta je původní z roku 1968 a už je to na ní znát. Holt, elektrické stařence přibývá vrásek. Její omlazení může stát přes 200 tisíc korun.

PŘES PALUBU NE

Bát se ale není čeho. Dagmar Müllerová dosud zvládala vše s přehledem a úsměvem, včetně získání úvěru na výměnu starých dřevěných oken za nová okna plastová a úvěru na zateplení. První úvěr je uhrazen, druhý ještě pořád splácen.

Dům je sice malý, pouze dvouvchodový, se 34 byty. I když v nich žijí hlavně důchodci, obavy opravdu nejsou namístě. Starší lidé jsou přece zvyklí žít skromně, šetřit, takže klidně naspoří na další nutné akce. Vědí, že je to zapotřebí.

Vždyť je to přece jejich dům. Strávili v něm celý život – a teď „na stará kolena“ jej přece nehodí přes palubu.

Petr PROKEŠ