42

Je jako růže mezi trním

Ulice Josefa Skupy, lidově zvaná Skupovka, patří k atraktivnějším lokalitám bydlení v Mostě. Je v centru, má hodně zeleně.

Blok 82, v němž dělá předsedkyni IVANA ŽILKOVÁ, má z balkonů nádherný výhled na hrad Hněvín, před domem je park se vzrostlými stromy. Horší je to s parkováním, ale tento problém se týká celého Mostu a je vedením města řešen.

V pětičlenném výboru je Ivana Žilková jako růže mezi trním. Spolu s ní práci kolem domu „táhnou“ čtyři muži – Radek Sklář, Radek Vořechovský, Zdeněk Bárta a Ondřej Černý. „Předsedkyni dělám teprve pátým rokem. Skočila jsem do toho rovnýma nohama, neměla jsem zkušenost ani z práce ve výboru. Když jsem začínala, výbor byl důchodcovského věku a já byla nejmladší. Jak šel čas, lidé se obměnili. Muži vystřídali ženy a já jsem teď mezi těmi chlapy nejstarší. Musím přiznat, že mi dávají pořádně zabrat,“ říká s úsměvem předsedkyně SV 126. „Doplňujeme se. Já si dovedu spočítat, za kolik co uděláme, ale nerozumím technickým záležitostem. A v tom jsou mistři chlapi. Jsme fajn kolektiv. Když máme schůzi výboru, domovnice Jana Hošková a žena našeho údržbáře Rudolfa Pleiera napečou buchty a já navařím kafe. A tak naše výborovky dostaly nádech příjemných setkání a všichni se na ně těšíme.“

Ivana Žilková učí na 15. ZŠ v Mostě a její pravou rukou zejména v dopoledních hodinách, kdy bývá spousta věcí k vyřizování, je Rudolf Pleier a Jana Hošková. „Je na ně stoprocentní spolehnutí.“

Dům je alergický na slovo balkon. V minulosti, ještě ne za jejího vedení, měli na renovaci balkonů nasmlouvanou firmu, která započala práci a rok zůstalo lešení u baráku. „Pak jsme dostali na Krušnohoru novou techničku – Simonu Růžičkovou – a všechno šlo jak po másle. Je to žena na svém místě. Za jejího působení a s její pomocí při výběrových řízeních jsme zrekonstruovali a zateplili střechu, provedli sanaci teras, vyměnili okna, vstupní dveře. Máme dvě půjčky, jedna bude splacena v roce 2013 a druhá o dva roky později. Jsme zadluženi, ale ještě bychom potřebovali zateplit dům a dát mu novou fasádu. Našetřili jsme půl milionu, ale z revize stojatých a ležatých rozvodů plynu vyplynulo, že je musíme kompletně vyměnit. Byla to nečekaná investice, ale nutná. Navýšili jsme peníze do fondu oprav a údržby o tři koruny na metr a zvažujeme, jestli si vzít další půjčku, anebo jednu splatit a pak se teprve pustit do fasády. Hlavně severní strana nás tíží, tam nám dům padá na hlavu.“

Dům má 58 bytových jednotek a jeden nebytový prostor. Byl zkolaudován v roce 1952 a původní osazenstvo družstevníků tvrdí, že se na něm učili učňové. Jako jediný má v této zástavbě lemy kolem oken, které se drolí a také čekají na zateplení. Blok 82 má stejně jako sousední domy velkou půdu. „Je zateplená, čistá, ale neplánujeme ji využít na byty,“ říká Ivana Žilková.

Na úklid mají sjednanou firmu, takže na chodbách, ve sklepích, výtazích je čisto. Dům má ještě starý nabalovací mandl, ale lidé ho využívají jen spoře. Mladí na něm vůbec neumějí a jen tu a tam některá ze starších žen ho roztočí.

Kolem domu dbají o pořádek Rudolf Pleier a Jana Hošková. „Když je hezky, důchodci sedávají na lavičce. Ještě když jsme měli psa, po jednom venčení jsem měla přehled absolutně o všem, co se v té době událo. Ale i teď si tu a tam sednu mezi ně a povídáme si. Máme tu všichni celkem hezké vztahy. Kamarádka, která dělá předsedkyni na sídlišti Liščí Vrch, se jednou podivila: Já myslela, že se členské schůze dělají ve sklepě a ne na lavičce. Myslím, že tahle věta vypovídá za vše. Je nám spolu skutečně hezky.“

Přeci jen bydlící trápí jeden nešvar. Na oplocené hřiště před domem se v létě stahují děti od bloku 100 a „domácí“ zcela vytlačují. „Celé dny nám pak křičí pod okny.“ Tu a tam se v nouzi najde bezohledný řidič, který zaparkuje auto na malém parkovišti (14 míst) za domem tak, že by neprojela sanitka, natož hasiči. „Jinak jsme v celku klidný a pohodový dům,“ uzavřela vyprávění předsedkyně Žilková.“

Radka SLÍŽOVÁ