41

Dům zná od samého počátku

Ve svých třiasedmdesáti letech zvládá ANTONIE KREUZIGOVÁ funkci předsedkyně SV 121 bloku 19 v ulici W. A. Mozarta v Mostě bravurně.

Najdou se sice v domě tací, kteří s posměchem poukazují na to, že tuhle práci nemůže dělat „stará bába“, ale z toho si Antonie Kreuzigová těžkou hlavu nedělá. „Všichni jednou zestárnou. Bydlím tady padesát let, pamatuji dům od samého počátku, znám ho do nejmenších detailů. Už jsem s tímhle místem srostla, je to můj domov a chci pro něj a lidi, kteří tu žijí, to nejlepší,“ vyznala se.

Nastěhovala se sem s manželem a tehdy rok a půl starým synem Robertem v květnu 1959. Dostali byt od šachty. Všechno vonělo novotou, dům byl půl roku po kolaudaci. Ještě byl v cihlách, neomítnutý, nevedla tu žádná silnice, jen škvára. Za domem se stavěla školka a jesle. Až v listopadu téhož roku vyrostlo kolem domu lešení, fasádu tehdy dělali učni, jak říká Antonie Kreuzigová, je to vidět, je nejhorší ze všech okolních domů, ale zatím je původní. Později se jim ještě narodila dcera Zuzana, když šla do školky a syn do školy, paní Antonie nastoupila do Karlovarského porcelánu jako třídička a balička porcelánu. Setrvala tam až do důchodu. Poznala i práci u pece. „Moc mě to bavilo.“

Jak tak vypravuje o sobě, o rodině, práci, mluví o všech a všem s radostí. Je životní optimistkou, všechno dělá s láskou, včetně vaření, žehlení a ostatních ženských prací. „Domácnost byla vždycky na mě, včetně financí. Manžel dělal v hlubině, když přišel domů, měl rád svůj klid. Navíc třináct let brigádně udržoval v okolí městskou zeleň. Jsem ze šesti sourozenců, a protože jsem byla nejstarší, starala jsem se o rodinu (sourozence) vlastně od mala. Celá leta jsem chodila pěšky do porcelánky, za každého počasí.“ Jistě i to ji udržovalo v kondici, protože na svůj věk rozhodně nevypadá. Bydlí ve čtvrtém patře bez výtahu a tak z tréninku nevyjde, kolikrát jde za den pětkrát nahoru a dolu.

Do osobního vlastnictví kupovali byty v roce 1998, to už Antonie Kreuzigová pracovala v domovním výboru. Na prahu nového tisíciletí předseda Karel Chromý položil funkci a na členské schůzi řekl přede všemi: nikomu jinému ji nedávám, jen paní Kreuzigové. „Byla jsem překvapená, nechtěla jsem, myslela jsem, že mu budu spíš jen pomáhat. Stalo se.“

Mnohé znala a když potřebovala s něčím poradit, zašla za techniky na Stavební bytové družstvo Krušnohor nebo přímo za vedoucí technického úseku Irenou Čapkovou, dvakrát byla i u ředitele Františka Ryby. „Vždycky mi všichni vycházeli vstříc, pokaždé ochotně poradili, poradí. Se správou družstva je dobrá spolupráce.“

Když zprivatizovali dům, jako první museli investovat do nových přívodů plynu. Následně – už za éry paní Antonie – doznala střecha rekonstrukci a z větší části nechali zazdít velká okna na chodbách. Pak je čekaly nové elektrorozvody, vymalování společných prostor, renovace zábradlí, izolace v zadní části domu, která zabránila ustavičnému zatékání do sklepů, nový chodník kolem domu, nový sokl, sanace balkonů, výměna oken, výměna vchodových dveří. Vloni před Vánocemi nad ně nechali udělat stříšky. „Hodně jsme zaplatili z toho, co jsme našetřili. Někteří lidé v domě se divili, jak jsme to zvládli, jak umíme hospodařit. No, počítat umím,“ směje se. Úvěr si brali pouze na plastová okna. „Něco zbylo, z toho jsme zainvestovali nové izolace a chodník.“

Úvěr mají na sedm let, splácí ho teprve rok a půl. „Uvidíme, jak to vyjde. Rádi bychom dali domu nový kabát, třeba nám pomůže dotace na cihlové domy,“ zvažuje Antonie Kreuzigová.

V samosprávě je Jana Trousilová a bývalý předseda Karel Chromý. „Práce je stále dost. Baví mě. Na děkování nečekám, i když mě milé slovo vždycky zahřeje u srdce.“

V nejbližší době chtějí zateplit půdu a oplotit pozemek kolem domu. „Když jsem se sem stěhovala jako mladá, nikdy jsem nepomyslela, že bychom mohli žít za plotem. Ale lidé z domu ho chtějí. Za domem nám ustavičně kradou poklopy od kanálů, pejskaři venčí psi na trávě kolem domu, kde kdo tu odhodí, co nepotřebuje... Co nás trápí, je snaha postavit za naším domem garáže. Podepsali jsme petici, že s nimi nesouhlasíme. To je nešvar, který nás trápí, ale jinak si tu žijeme spokojeně. Pravda, záhony růží, které v naší ulici kvetly, jsou ty tam. Ale stejně je tu pořád hezky. A když slouží zdraví, je na světě krásně,“ dodává s jiskrou v očích Antonie Kreuzigová.

Radka SLÍŽOVÁ