9

Voda bývávala prokletím našeho domu

Dvanáctipatrový dům uprostřed rodinných domků a vilek ční v mostecké ulici SNP vysoko nad ostatní domy. Jakoby snad ani do těch míst nepatřil, i když jeho historie ukazuje, že je na svém místě. "Domky v okolí jsou vlastně původní hornické kolonie a tehdejší vedoucí činitelé ze šachty si nejspíš chtěli postavit dům, kde by měli své byty. Dům se začal stavět v roce 1967 a o čtyři roky později byl hotov. Původně to tedy byl stabilizační dům pro Doly Ležáky, pak jsme se slučovali s dalšími družstevními samosprávami, až jsme se dostali pod SBD Krušnohor. Jsme tak jednou z nejstarších samospráv Krušnohoru," popsal stručnou historii věžáku stojícího v lokalitě mezi nemocnicí a autodromem předseda samosprávy 011 VÍTĚZSLAV KOUBLE. 

Ten funkci předsedy vykonává dvacet let a v domě s číslem popisným 1902 bydlí od samého počátku. Pamatuje si dokonce i na stavbu a protože je povoláním geodet, ví o problémech, které ji provázely. "Když se dům začal stavět, zřejmě tu neudělali dostatečný geologický průzkum a při zahájení stavby se ukázalo, že tu jsou problémy s podložím objektu. Přesto, že jsme na vrchu, jsme zároveň i mezi dvěma kopci a drží se tu voda. Stavba se kvůli tomu protáhla, což se podepsalo na vybavení domu," vypráví dál předseda Kouble. 

Co se týká poškozeného vybavení, tím mínil lehkovážný přístup tehdejších stavitelů ke stavebnímu materiálu. Zatímco se řešily problémy s podložím domu, na staveniště byly navezeny trubky, jádra, vany a další vybavení objektu. Vše zůstalo řadu měsíců venku na vzduchu, dešti a mrazu. Takové zacházení pochopitelně zanechalo na těchto věcech velké následky. "Když jsme se nastěhovali, v některých bytech byla proražená jádra a vodovodní trubky začaly téměř okamžitě praskat. Pořád jsme to opravovali, jen já sám jsem měl v bytě jedenáct takzvaných cípantů, což je těsněním obalená trubka utažená kovovými kroužky. Co je cípant, to ví každý chlap, ale u nás v baráku to zná i každá ženská," pokračuje Vítězslav Kouble ve vzpomínkách, které už dnes vyvolávají úsměv.

Tenkrát ale nikomu v domě příliš do smíchu nebylo. Hádky a nesváry kvůli vytopeným bytům bývaly na denním pořádku. "Říkávali nám dům hrůzy a přitom jsme za to nemohli," podotkl předseda. Trápení s vodovodními trubkami skončilo až v roce 1994, ale o tom až později. Věžák, který vyrostl v hornické kolonii, se stal její součástí, a to i proto, že tu bydlela většina lidí, kteří pracovali na šachtě. Čtvrť, v níž stojí, patří k nejstarším v Mostě a ke svému hornickému původu se stále hlásí. Stačí si přečíst názvy ulic: U Cáchovny, U Náraziště, Pod Těžní věží… Všechny připomínají svůj původ. V čase, kdy tu vyrostl dům čp. 1902, který má 43 bytů a je zvláštní i tím, že je z jedné strany desetipatrový a z druhé strany dvanáctipatrový. Tehdy ještě stál starý Most a existovala všechna jeho tři náměstí. Přitom při pohledu na druhou stranu už bylo možné sledovat rodící se nový Most. 

Obyvatelé chodili nakupovat do nedaleké samoobsluhy na křižovatce nebo až do Rozkvětu. Čtvrť, v níž žili, byla poklidná, měla školku, školu, tabák na rohu a nedaleko pod Resslem i hřiště, kam si chodily hrát rodiny s dětmi. Po čase se z hornických chudých domků staly pěkně opravené vilky a na nedaleké výsypce vyrostl autodrom. "Byli jsme nešťastní. Hluk z autodromu nás trápí celá léta, sepisovali jsme různé petice, ale nic nám nepomohlo. Nezbylo nám než si zvyknout, i když ani po letech to není tak, že bychom se s tím zcela sžili," posteskl si předseda samosprávy 011. 

Jsou však i záležitosti, jež přinášejí radost. Obyvatele domu například trápily netěsné spáry mezi panely a tím i vlhko a chlad v bytech. Předsedovi Koublemu se už v roce 1988 podařilo prosadit zateplení domu krytého tehdy z osmdesáti procent státní dotací. Dům i střecha byly zatepleny a jako mávnutím proutku zmizely další potíže. Snížila se hlučnost, tepelné ztráty a do bytů už netekla voda. Dříve se totiž stávalo, že pokud praskl dešťový svod, voda tekla mezi panely do bytů a crčela například i z lustrů. "To byl další případ, kdy nás pořádně trápil vodní živel. Zateplením jsme se této obtíže zbavili a krátce na to jsme se složili i na výměnu vodovodních trubek. Nechali jsme si udělat plastové rozvody vody a rázem byl klid. Když jsem viděl, jak se situace v domě začíná zlepšovat, začalo mne i to předsedničení více bavit," konstatoval Vítězslav Kouble, ale jedním dechem dodal, že by své povinnosti rozhodně nezvládl bez dvou opor - místopředsedy samosprávy Vladimíra Noska a domovníka Jiřího Ježka. 

Zmínku o tom, že se družstevníci museli na výměnu vodovodních trubek složit a každý z nich přispěl částkou tři tisíce korun, zdůvodnil předseda Kouble tím, že jeho samospráva musí investovat do zařízení, jež je finančně náročné a přitom by vlastně k domu vůbec nemělo patřit. "Máme v domě hydroforovou stanici na čerpání vody. Je napojena na výměníkovou stanici a pomáhá dostat teplou vodu do nejvyšších pater v domě. Žádná správa tepelného hospodářství si stanici nechtěla převzít a tak nám zůstala na krku jako obrovské břemeno. Musíme platit její údržbu, pravidelné revize a museli jsme financovat i výměnu tlakových kotlů. Skutečně nás to velmi zatěžuje a pak nám ve fondu oprav zbývá méně prostředků," říká předseda.

I přes tyto starosti ale nechybějí plány do budoucnosti. Přes třicet let starý věžový dům čekají opravy lodžií a dojde i na letité rozvody elektřiny, které jsou ještě hliníkové. O tom, jak se bude dál postupovat, se v samosprávě číslo 011 rozhoduje skutečně demokraticky. Nedávno tu například předseda Kouble vypsal referendum o televizi. Družstevníci měli možnost se rozhodnout, zda chtějí dál přijímat televizní signál prostřednictvím drahého kabelového rozvodu, nebo zda se vrátí ke společné televizní anténě na střeše. "Prakticky všichni chtějí společnou televizní anténu. Proto už jsme vybrali firmu, která nám zajistí anténu i nové rozvody. Myslím si, že je to nejlepší cesta. Když se k problému v domě vyjádří všichni a pak rozhodne většina, tak je to jediný spravedlivý postup," uzavřel vyprávění o "svém" domě Vítězslav Kouble.