5

Bydlíme na pozemcích slavného knížete

Od roku 1967 stojí kousek od centra Litvínova čtyři vysoké věžáky. Dnes se jejich okna jako desítky velkých očí dívají na rušnou Podkrušnohorskou ulici, která je vlastně páteří celého města. Část z nich sleduje i kruhový objezd a nákupní centrum Máj, tedy výdobytky současné doby. Ale tehdy, před více než třemi desítkami let, to byl pohled zcela jiný. 
"Bylo tu krásně. Kolem byly kolonie vilek, zahrady, kousek od nás prostorná louka až nahoru k lesu. Tam jsme se chodili v létě slunit, nebo si jen tak užít volno s dětmi. Kolem nás směrem na Meziboří vedla Rosseweltova ulice a když se z ní zabočilo směrem k nám, člověk se ocitl v jiném světě. Bylo to tu jako na venkově," popisuje místo, kam se před lety přistěhoval z Teplic, Zdeněk Bžoch, dlouholetý předseda samosprávy 35 z domu číslo 992 v Tylově ulici. 
Ten se se svým bytem seznámil ještě, když byl rozestavěný. Mohl si prohlédnout vcelku prostorné místnosti a líbila se mu i již zmiňovaná vyhlídka z okna. Navíc z kuchyně Zdeněk Bžoch dodnes dohlédne až na Milešovku. Za členství v družstvu tehdy zaplatil kolem 25 tisíc korun a na stavbu bytu přispěly chemické závody, kterým se musel upsat na dvanáct let. Zčásti pak družstevníkům přispěl na stavbu také stát a půjčila i banka. Na dobu třiceti let a na jednoprocentní úrok. "V současné době už máme uhrazeny veškeré pohledávky za naše domy," konstatuje spokojeně Zdeněk Bžoch. 
Všechny čtyři věžové domy byly kolaudovány a obydlovány téměř ve stejný čas. Nějaký poeta by klidně mohl říci, že symbolicky jako čtyři lomítka označily předěl doby. Byly totiž postaveny zřejmě na pozemcích bývalého knížete Valdštejna. "Nad námi je stará budova, říká se jí Zámeček, dříve v ní bylo zdravotní středisko. Ta podle pamětníků patřila knížeti a od ní až dolů k litvínovskému zámku vedla v místech dnešní Valdštejnské ulice kaštanová alej. Vrchnost tudy jezdila z duchcovského zámku. Buď se zastavila na litvínovském zámku nebo nahoře na Zámečku," pokračuje ve vyprávění předseda. Idylka celého prostředí však brzy vzala za své. "Bytová výstavba samozřejmě pokračovala dál. Nejprve nám za domy chtěli postavit garáže, proti tomu jsme protestovali, ale úspěch byl jen krátkodobý. Místo garáží začali stavět sídliště Pod Lesem. Postupně se bourali staré vilky a místo nich tu vyrůstaly paneláky, silnice a nákupní středisko. Je pravda, že třeba za nákupem jsme museli dolů do centra, ale byli jsme mladí, tak nám to tolik nevadilo. Spíše nás trápilo, že jsme přišli o louku, o ovocné stromy a o hezké prostředí." 
Řadu let žili obyvatelé domu v Tylově ulici jako na staveništi. Za nejhorší čas považuje Zdeněk Bžoch dobu, kdy se z Podkrušnohorské ulice stal regulérní silniční obchvat z Teplic do Chomutova. "Jezdilo se tu po celou dobu, než se vybudoval nový koridor. Nejhorší byla těžká technika. Když kolem projel rozjetý a naložený náklaďák, třásl se celý dům. Až jsem se bál, že spadne," vzpomíná dál pamětník. Rozvinutá doprava sebou samozřejmě přinesla i městskou hromadnou dopravu a autobusovou zastávku přímo pod okny domu... 
Dnes už je situace mnohem lepší. Domy stojí, silnice je součástí města, takže je tu omezená rychlost, a autobusy mají tišší brzdy. V jedenáctipatrovém domě se čtyřiačtyřiceti byty zůstalo už jen málo starousedlíků. Jejich byty ale často obývají potomci nebo příbuzní. Zřejmě i proto tu nemají žádné závažnější problémy. "Za ta léta se mnohé vychytalo. Výtah se mnohdy opravoval svépomocí až do noci, byly problémy s potrubím a podobně. Dnes se snažíme také leccos udělat vlastními silami, na všechno si nemůžeme najímat firmy. Peníze, které nastřádáme do fondu oprav, investujeme rozumně. Podle toho, co schválí členská schůze," vysvětluje Zdeněk Bžoch. Tou rozumnou investicí míní výměnu starých vysloužilých oken za plastová. Družstevníci platí každý měsíc do uvedeného fondu 15 korun za metr čtvereční bytu, což ročně představuje částku přes čtyři sta tisíc korun. Za to se jim vloni podařilo vyměnit okna v pěti horních patrech na západní straně domu a ještě zbyly prostředky na další údržbu. Pokud to tak půjde dál, budou mít za tři nebo čtyři roky vyměněna všechna okna bez toho, že by se někde zadlužili. 
"Záleží na lidech, zda s tím tak budou souhlasit i dál. Ovšem ti, kteří už plastová okna mají, si je nemohou vynachválit. Okna mají například samovolné odvětrávání, takže se o to majitel nemusí starat. Navíc výrazně omezují hluk z ulice," vypráví nadšeně předseda Bžoch. A nezávidí sousedé z vedlejších domů? "Každý dům má svou samosprávu. Lidé si odhlasují, co považují za nejlepší řešení. Někdo chce nové zvonky, někdo střechu, jiný okna. My například máme stále zachovanou prádelnu. Místo starých plynových praček jsou tam dnes nové, automatické, a ženy tam stále chodí prát. V sousedních domech ale prádelny zrušili." 
Byť jsou všechny čtyři domy na první pohled stejné, ukazuje se, že v každém se žije trochu jinak. Ovšem rivalita mezi obyvateli jednotlivých domů není. Naopak, třeba předsedové samospráv si občas vymění zkušenosti, poradí, pomohou. Společně také před časem upravili prostranství mezi domy, jehož údržbu pak přenechali technickým službám. Mají tak o jednu starost méně. 
"Přitom starostí s domem je pořád dost. Naštěstí mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout. Vůbec osazenstvo celého domu je solidní, každý si uvědomil, že je jen na něm, jak se bude ke svému majetku chovat. Zřejmě i proto tu není tolik problémů. Myslím si, že dnes nemáme zrovna nejhorší bydlení," konstatoval na závěr vyprávění Zdeněk Bžoch.